Nízkoemisní vodík se vyrábí za 5 046 Kč/MWh

Pro vodík se z důvodu rozlišení jeho původu používá barevné označení. Za nízkoemisní se považuje zelený vyráběný elektrolýzou vody za použití elektřiny výhradně z obnovitelných zdrojů, tedy větrných, solárních a případně vodních elektráren, a modrý, který se sice získává ze zemního plynu, ale přebytečný CO2 se následně ukládá pod zem. Považuje se za alternativu k fosilním palivům a má tak významné místo v dekarbonizační transformaci různých průmyslových odvětví, dopravy či energetiky.

Nízkoemisní vodík je drahý a málo žádaný

Mezinárodní agentura pro energii (IEA) ve své říjnové zprávě konstatuje, že počet investičních projektů zahrnujících produkci nízkoemisního vodíku roste. Nicméně nízká stále zůstává jak instalovaná kapacita elektrolyzérů, tak samotná poptávka v klíčových oblastech, jako je těžký průmysl, rafinerie nebo dálková doprava. IEA jako hlavní příčinu tohoto stavu vidí vysokou míru nejistoty ohledně dalšího vývoje celého odvětví, z níž pramení neochota či opatrnost investorů.

Technologické a výrobní náklady jsou extrémní, nebyly stanoveny závazné regulační rámce a neroste ani reálná poptávka, neboť ji dostatečně pokrývá vodík z fosilních paliv. Celosvětová produkce nízkoemisního vodíku by podle předpokladu vlád jednotlivých států měla do roku 2030 dosáhnout 43 milionů tun, globální poptávka se přitom očekává na úrovni 11 milionů tun.

Velké plány na jedné straně…

Česká republika je prostřednictvím státem vlastněného podniku NET4GAS součástí čtyř projektů zaměřených na vodík. Tím posledním je nedávno představený Jihovýchodní vodíkový koridor (Sout-East European Hydrogen Corridor SEEHyC), který má potrubím propojit Balkán a střední Evropu. Spolu s NET4GAS se na něm podílí dalších šest provozovatelů plynárenských přenosových soustav, jako je řecký DESFA, bulharský Bulgartransgaz, rumunský Transgazu, maďarský FGSZ, slovenský Eustreamu a německý OGE.

Náklady na realizaci potrubí s délkou přes 3 000 km, které má přepravovat právě obnovitelný a nízkoemisní vodík, jsou odhadovány mezi 4,8 – 6,8 miliardami EUR. Plný provoz by měl být zahájen kolem roku 2030, minimální přepravní kapacita je plánována na 80 GWh denně, což ročně představuje přibližně 0,8 milionu tun.

Záměry České republiky shrnuje aktualizovaná Vodíková strategie z letošního léta, která rozvoj infrastruktury pro dovoz pokládá za nutný krok na cestě k dekarbonizaci. Úprava české přenosové soustavy má umožnit naše zapojení do evropského vodíkového ekosystému s tím, že import umožní výrazně snížit cenu. I proto naše republika participuje na dalších třech podobných projektech, jako je Česko-německé vodíkové propojení (CGHI), SunsHyne Corridor a Středoevropský vodíkový koridor (CEHC).

…rušení projektů na straně druhé

V tomto kontextu je zajímavou informací zrušení projektu na dopravu modrého vodíku z Norska do Německa. Koncem září uvedl německý zpravodajský portál Reuters, že norská společnost Equinor přípravy na výstavbu podmořského potrubí ukončila a jako důvod uvedla vysoké náklady a nedostatečnou poptávku.

Německá vláda přitom letos v červenci schválila strategii pro dovoz vodíku a jeho derivátů, která kromě zeleného počítá i s modrým. Import by se měl uskutečňovat s využitím tankerů i potrubí a jedním z nich měl být právě produktovod z Norska. Equinor však deklaroval, že nebyla prokázána ekonomická životaschopnost záměru a současně zrušil i plány na výrobu. Místo toho se uvažuje o produkci modrého vodíku z norského zemního plynu v Nizozemsku, přičemž zachycené emise CO2 by putovaly k uskladnění zpět do Norska.

Projekt na výrobu nízkoemisního vodíku v Norsku zrušila také britsko-nizozemská ropná společnost Shell. I ona své rozhodnutí zdůvodnila nízkou poptávkou a nedostatečně rozvinutým trhem. Záměr byl vybudovat nedaleko závodu na zpracování zemního plynu Nyhamna elektrolyzér s výrobou 1 200 tun modrého vodíku za den do roku 2030.

A do třetice nadnárodní energetická společnost Uniper se sídlem v německém Düsseldorfu kvůli „nepříznivým podmínkám na trhu a vysokým nákladům“ zastavila svůj švédský projekt SkyFuelH2. Ten měl zeleným vodíkem vyráběným s využitím obnovitelných zdrojů pokrýt až deset procent švédské spotřeby leteckého paliva. I on však ztroskotal.

Zůstává tak otázkou, jestli je zelený vodík s aktuálními výrobními náklady kolem 7 EUR na kilogram, tedy přibližně 200 EUR/MWh (5 046 Kč/MWh), skutečně reálnou a prakticky použitelnou alternativou, nebo při současném rozvoji technologií zůstává jen velmi teoretickou možností…