Plynové hádky Ruska s Ukrajinou. Čtěte, proč vznikly a jaké mají řešení

Rusko má největší zásoby zemního plynu na světě

V plynové politice mezi Ruskem a Ukrajinou byly rozdané karty už dávno. Rusko má největší zásoby zemního plynu na světě, které do ostatních zemí dodává především prostřednictvím největšího exportéra – firmy Gazprom. Ukrajina je, podobně jako řada dalších evropských států, závislá na dovozu této suroviny z Ruska a zároveň představuje důležitou tranzitní zemi při vývozu ruského plynu.

Přes ukrajinské území tekla až do nedávna skoro polovina zemního plynu určená pro státy Evropské unie a Turecko. Dříve byl tento podíl ještě vyšší, v roce 2005 to byly zhruby tři čtvrtiny. Zásadní změny tohoto stavu přinesla plynová krize z roku 2009.

Během plynové krize v roce 2009 eskalovaly staré spory

V roce 2009 se nejednalo o náhlou krizi. Plyn byl předmětem sporů mezi oběma zeměmi v podstatě od rozpadu Sovětského svazu, kdy Rusko ztratilo kontrolu nad klíčovou tranzitní zemí směrem k důležitým evropským zákazníkům. Mezi Gazpromem – ruským exportérem a Naftogazem, což je firma s faktickým monopolem na distribuci ropy a plynu na Ukrajině, byly napjaté vztahy dlouhodobě, zejména kvůli cenám. V roce 2006 došlo k první vážnější krizi, během které Rusko zastavilo dodávky plynu na Ukrajinu. Důvodem bylo, že Kyjev odmítl akceptovat navýšení cen. Krátká krize byla ukončena shodou na nově stanovené částce. Během roku 2008 došlo k dalšímu pozastavení dodávek. Gazprom tehdy poukazoval na nesplacený dluh ze strany Naftogazu.

Obě tyto krize se dotkly i některých zemí EU, kam byly rovněž omezené dodávky, jež směřovaly právě přes ukrajinské území. Rusko tak sice mohlo zastavení dodávek plynu používat jako určitý způsob nátlaku na Ukrajinu, ale zároveň tím výrazně zhoršovalo své obchodní vztahy s důležitými evropskými partnery.

K největší krizi došlo v roce 2009. Gazprom se na konci roku 2008 nedohodl s Naftogazem na cenách a zároveň požadoval zaplacení přetrvávajících dluhů. K 1. lednu 2009 byly přerušené ruské dodávky plynu Ukrajině. Kvůli tomu, že Naftogaz následně začal odebírat část plynu, který měl přes ukrajinské území dále proudit do Evropy, zastavil Gazprom 7. ledna veškeré dodávky přes Ukrajinu.

Ve vyřešení krize sehrála roli i Česká republika

Tato krize byla zažehnána po více než dvou týdnech podpisem nové smlouvy, mimo jiné i za pomoci České republiky, která v rámci předsednictví v Radě EU hrála roli mediátora. Pro Rusko byla dohoda spíše Pyrrhovým vítězstvím. Sice došlo k požadovanému navýšení cen, nicméně Gazprom si s každým výpadkem připisoval ztráty za nedodaný plyn. V neposlední řadě byla ohrožena spolehlivost firmy v očích zemí EU, které představují důležité zákazníky.

Proto Rusko začalo hledat jiné cesty, jak dodávat plyn svým partnerům. Po krizi v roce 2009 bylo snazší přesvědčit evropské státy k investicím do potřebné infrastruktury. Hlavním výsledkem těchto snah je vybudování plynovodu Nord Stream, který byl spuštěn v roce 2011. Tato trasa vede po dně Baltského moře z Ruska přímo do Německa.

Anexe Krymu znamenala další vyhrocení vztahů

Pochopitelně události z let 2014–2015, tedy vojenský konflikt obou zemí na východní Ukrajině a ruská anexe Krymu, vzájemné vztahy dostaly na bod mrazu. To platí i v energetické rovině. Oficiálně běží do konce roku 2019 dohoda o tranzitu ruského plynu přes ukrajinské území, kterou obě strany přes vzájemné osočování a občasné pozastavení dodávek ze strany Ruska alespoň částečně dodržují.

Firmy Gazprom a Naftogaz se v roce 2014 navzájem zažalovaly u Stockholmského arbitrážního soudu, který řeší obchodní spory. Rozhodnutí padlo až v loňském roce a nařídilo Gazpromu zaplatit Naftogazu zhruba 2,5 miliardy dolarů za tranzit plynu. Naproti tomu verdikt přikazuje Naftogazu nakupovat od Gazpromu pět miliard kubíků plynu ročně. Obě strany se zatím staví k výsledkům arbitráže spíše liknavě.

Podíl Ukrajiny na tranzitu plynu se snížil na třetinu

V současné době proudí plyn přes Ukrajinu do Evropy dále, ale v daleko menším množství, jedná se zhruba o třetinu objemu směřující do EU. Ukrajina se snaží posilovat nezávislost na ruském plynu. Začíná těžit z vlastních nalezišť, nakupuje přeprodávaný ruský plyn od jiných dodavatelů a zvyšuje podíl jaderné energie.

Rusko naproti tomu hledá způsoby, jak dostat zemní plyn ke svým významným partnerům, aniž by musel proudit přes ukrajinské území. K tomu mu má kromě již zmíněného plynovodu Nord Stream napomoci jeho rozšíření známé pod názvem Nord Stream 2 a také plynovod TurkStream vedoucí přes Černé moře přímo do Turecka. Nord Stream 2 měl být podle původních plánů spuštěn koncem letošního roku, aktuálně to ale vypadá, že dojde ke zpoždění v řádu několika měsíců. Do konce tohoto roku by měla být spuštěna i trasa mezi Ruskem a Tureckem. 

Oba termíny dokončení nebyly stanoveny na konec roku 2019 náhodou. Jak již bylo zmíněno, dohoda o tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu vyprší právě na konci tohoto roku a k jejímu prodloužení zatím nedošlo. Podle mnohých tak Rusko dělá všechno pro to, aby od příštího roku už nemuselo posílat žádný plyn přes ukrajinské území. S touto variantou kalkuluje také Ukrajina.

Konec roku 2019 přinese odpovědi

Nicméně nebylo by žádné překvapení, kdyby obě znesvářené strany na konci roku zasedly ke stolu a opět podepsaly vzájemnou dohodu o přepravě plynu. Z legislativních důvodů se prodlužuje výstavba Nord Stream 2 a případné ztráty při neplnění dodávek Rusku nic nepřinesou. Na druhé straně Ukrajina inkasuje za transfer nemalou částku, takže pravděpodobně zvítězí čistý pragmatismus. Téměř s jistotou však můžeme říct, že objem plynu směřující přes Ukrajinu opět o něco klesne. Svoji šanci v regionu vycítily také Spojené státy, které přes Polsko začínají na Ukrajinu posílat svůj zkapalněný zemní plyn. Rozhodně bude zajímavé sledovat události na konci letošního roku.