Plynový blackout. Je na něj Česko připraveno?

Ukrajinská krize byla varováním před závislostí na ruském plynu

Hrozí Česku plynový blackout? Podobné otázky se ve velké míře začaly objevovat s růstem napětí ve vztazích mezi Ruskem a Ukrajinou. Právě Ukrajina byla hlavní tranzitní zemí, přes kterou se do Evropské unie dostával ruský plyn. Rusko má obrovské zásoby tohoto fosilního paliva a je jeho nejdůležitějším dodavatelem v rámci Evropy. Česká republika není výjimkou – v roce 2009, kdy plynová krize eskalovala a Rusko zastavilo dodávky do Evropy, byl podíl ruského plynu zhruba 70 %. Naším druhým nejvýznamnějším dodavatelem bylo Norsko s přibližně 20 %.

Závislost ČR na ruských dodávkách plynu byla na začátku 90. let v podstatě stoprocentní. Tehdejší vláda se pokoušela zajistit větší diverzifikaci a ukončit ruský monopol na našem území, protože se obávala, že by se plyn mohl stát předmětem politického nátlaku ze strany Kremlu. V roce 1997 tak byla uzavřena smlouva s Norskem, která zajišťovala alespoň částečnou diverzifikaci a poměr dodávek označovaný jako 75:25, tedy 75 % z Ruska a 25 % z Norska. Tento stav platil až do zmiňované krize v roce 2009.

Diverzifikace a předzásobení jako preventivní opatření

Dočasné zastavení ruských dodávek plynu spustilo další snahy o diverzifikaci. Rozsáhlé investice napříč evropskými státy směřovaly rovněž do infrastruktury a zásobníků, ve kterých je možné importovaný plyn skladovat. Došlo k rozšíření plynovodů v Evropě, hustší síť umožňuje vyhnout se politicky nestabilním oblastem. Pravděpodobně nejznámějším plynovodem, jenž byl vybudován v tomto období, je Nord Stream vedoucí po dně Baltského moře z Ruska přímo do Německa.

Krize z roku 2009 Česko příliš nezasáhla, za což můžeme vděčit preventivním opatřením. Z nich lze kromě diverzifikace zmínit především předzásobení – Česká republika měla v době krize plyn na více než měsíc. Navíc dle energetického zákona by v případě docházejících zásob došlo nejprve k omezení dodávek největším odběratelům. Nejprve by byly postiženy velké výrobní firmy, jejichž produkce nemá bezprostřední vliv na obyvatele. První vlna krizového scénáře by se vůbec neměla dotknout domácností, ale spíše jen strojírenských firem.

Ne všechny státy prošly krizí tak hladce, například Slovensko bylo v roce 2009 stoprocentně závislé na plynu vedoucím z Ruska přes Ukrajinu. Ve stejné situaci bylo také Bulharsko. V obou zemích musely být omezeny dodávky firmám a v některých případech i domácnostem. 

Je diverzifikace opravdu účinná?

Jak se tedy promítla pokrizová opatření do situace v České republice? Zásadní změnu přineslo především vybudování plynovodu Nord Stream. Ten zajišťuje přísun plynu z Ruska přímo do Německa – díky tomu udělal z našich západních sousedů významného hráče na trhu s touto komoditou. Německo část dovezeného plynu přeprodává dál, rovněž do České republiky. Podíl plynu, který k nám teče z Ruska, se v posledních letech pohybuje kolem 55–60 %. Více než třetina k nám putuje z ostatních zemí EU, zejména z Německa. Naopak podíl Norska je v poslední době v podstatě zanedbatelný.

Na první pohled by se mohlo zdát, že oproti minulosti Česko snižuje svoji plynovou závislost na Rusku, nicméně tak jednoznačné to není. V podstatě veškerý dovezený plyn na české území je vytěžen v Rusku. Současná diverzifikace spočívá v tom, že je plyn nakupován od jiných států, nicméně tento plyn má stále ruský původ. Platí to o plynu, který v současnosti stát importuje z Německa a stejně to fungovalo i v minulosti, když do ČR tekl z Norska. Tato skandinávská země patří spolu s Ruskem k nejvýznamnějším hráčům na trhu se zemním plynem a má vlastní ložiska v Severním moři, ale na naše území byl importován plyn vytěžený na Sibiři. 

Proč nemůžeme nakupovat plyn i jinde?

S plynem se běžně obchoduje na energetických burzách a jeho přeprodej není ničím výjimečným. Navíc plyn těžený v Severním moři má jiné parametry a chemické složení, než ten sibiřský. Obecně je považován za méně kvalitní a v případě jeho používání by bylo potřeba složitě přenastavovat fungování zejména průmyslových nebo teplárenských strojů. Podobná opatření by byla nutná i u některých spotřebičů v domácnostech.

Nákup z různých zdrojů pomáhá, ale…

Diverzifikace zdrojů a snižování plynové závislosti na Rusku získáváme především díky nákupu komodity na západoevropských burzách. Výhoda spočívá v tom, že každá země má jiné vztahy s Ruskem a často i odlišné trasy, po kterých plyn dováží. Nevýhodou zůstává, že se stále obchoduje hlavně s ruským plynem – to platí zejména pro Česko. Naopak některé země se snaží plyn z Ruska opravdu omezovat a nahrazovat jej z jiných zemí. Například Polsko by mělo být od roku 2022 plně nezávislé na ruském plynu, nahradí ho norským a zkapalněným zemním plynem z USA.

Pro obavy není důvod

Nákup zemního plynu z různých zdrojů je jedním z hlavních opatření České republiky proti případným výpadkům dodávek. Podstatné jsou rovněž investice do zásobníků, které nyní pojmou zhruba třetinu tuzemské roční spotřeby.

Plošné zastavení dodávek ruského plynu do Evropy odborníci nepovažují za příliš pravděpodobné – pro Rusko představuje Evropa hlavní odbytiště zemního plynu, a tím i velmi významnou položku ve státním rozpočtu. Tato opatření jsou tedy obecně považována za dostatečná a v jejich úrovni patří Česko ke špičce v Evropské unii.