Uhlíková neutralita: Co znamená a jakou úlohu v ní sehraje plyn?

Co znamená uhlíková neutralita?

Uhlíková neutralita je pojem označující snahu o neprodukování emisí CO₂, případně produkování maximálně takového množství, jež je možné vyvážit projekty, které mohou oxid uhličitý vstřebat. Příkladem podobných kompenzačních prostředků může být vysazování stromů nebo odsávání CO₂ z atmosféry. Cílem je nezanechávat uhlíkovou stopu, která zatěžuje životní prostředí. Zmíněná opatření by podle zastánců měla jít ruku v ruce s větší orientací energetiky na ekologičtější zdroje, tedy především vítr, slunce nebo biomasu.

Nejedná se o první dohodu zavazující ke snižování CO₂

Záměr většiny států EU prosadit uhlíkovou neutralitu byl v souladu s Pařížskou dohodou, kterou tyto země přijaly v rámci úmluvy OSN o změně klimatu v roce 2015. V té se signatáři zavázali mimo jiné k povinnosti stanovit si vnitrostátní opatření k dosažení cílů dohody. Ke stěžejním cílům patří udržení nárůstu průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a snažit se o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C. Pařížská dohoda navazuje na dosud platný Kjótský protokol, který má po roce 2020 nahradit.

Česká republika závazek zpochybňuje

Závazek v rezoluci nebyl navzdory podpoře Německa a Francie uveden především kvůli nesouhlasu Polska, Maďarska, České republiky a Estonska. Tyto státy jsou z velké části závislé na fosilních zdrojích a v jejich národních ekonomikách hrají důležitou roli tradiční průmyslová odvětví. Neprosazení závazku v EU bylo kritizováno řadou ekologických organizací a aktivistů.

Postoj České republiky se zdá být poněkud nejednotný – zatímco na summitu v Bruselu zpochybňoval premiér Babiš dosažitelnost cíle k roku 2050, o měsíc později po schůzce s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou už vystupoval výrazně smířlivěji. Česká republika by se podle něj ke snahám EU měla připojit, ale zároveň při tom neohrozit svoji ekonomiku a národní průmysl.

Některé země a města si stanovily vlastní cíle

Některé státy mezitím vyhlásily vlastní cíle a termíny, do kdy se chtějí stát uhlíkově neutrální. Podle očekávání jsou to především progresivní skandinávské země. Aktuální finská vláda míří ke splnění cíle již v roce 2035. Norsko by chtělo eliminovat emise ještě o pět let dříve. Švédsko má v plánu rok 2045, Dánsko cílí na rok 2050, což je termín uveden v Pařížské dohodě. Podobně Velká Británie v parlamentu schválila závaznou legislativu, ve které se zavazuje k dosažení uhlíkové neutrality v příštích 30 letech. Vzhledem k tomu, že Radě EU předsedá od července právě Finsko, lze očekávat, že bude nedokončená strategie na úrovni Unie jedním z hlavních témat finského předsednictví.  

Podobné cíle nejsou vytyčovány jen na státní úrovni. Snahu o nezanechávání uhlíkové stopy projevují také zastupitelé některých měst. Například Kodaň chce uhlíkové neutrality dosáhnout již v roce 2025. Další města cílí na pozdější termíny, případně na Pařížskou smlouvou vytyčený rok 2050. Plán na dosažení tohoto ekologického cíle představila například australská města Sydney a Adelaide, anglický Londýn, brazilské Rio de Janeiro nebo všechny ostatní skandinávské metropole. Ve Spojených státech můžeme zmínit například San Francisco, Portland nebo celý stát New York. Stranou nezůstávají ani některé korporáty, například Amazon se zavázal k tomu být uhlíkově neutrální k roku 2040.

Odpůrci navrhovaný závazek kritizují

Ekologická iniciativa má také řadu odpůrců. Ti se formují především v řadách průmyslníků a ve státech s velkým podílem tradiční výroby. Kritizována bývá také forma kompenzace produkování emisí, především u korporátů. Některé firmy se chtějí pyšnit nálepkou uhlíkově neutrální, což jim je v praxi umožněno například tím, že podpoří projekt neziskové organizace na výsadbu stromů, který by měl na základě výpočtu jejich uhlíkové stopy vykompenzovat emise produkované firmou. Ty se však v některých případech nezmenšují, často naopak rostou.

Zastánci tohoto řešení poukazují na to, že je lepší dělat něco než nic a že jde především o dočasné řešení, které má dotyčným subjektům pomoci překlenout období, než se budou schopni přeorientovat na udržitelné zdroje energie.

Jakou roli hraje v uhlíkové neutralitě plyn?

Zemní plyn je v rámci fosilních paliv výrazně ekologičtější než ropa nebo uhlí. Jeho využití by tak mohlo být snáze kompenzováno. Především v dopravě by plyn mohl být méně bolestným a především levnějším řešením při přechodu z ropy k alternativním palivům. Oproti benzínu nebo naftě má zemní plyn potenciál snížení emisí CO₂ zhruba o 20–25 %.

Zároveň plyn v dopravě zajišťuje výrazně nižší emise pevných částic a polyaromatických uhlovodíků i aldehydů. Další ekologickou výhodu představuje skutečnost, že do plynu se na rozdíl od konvenčních paliv nepřidávají aditiva a karcinogenní přísady. Spaliny z těchto typů motorů také neobsahují oxid siřičitý.

V porovnání například s elektromobily hovoří pro auta na plyn nižší pořizovací cena a dostupnější infrastruktura. Zejména v lodní a nákladní dopravě by mohlo dojít k výraznému poklesu emisí při využití zemního plynu jako paliva například v podobě LNG nebo CNG. Zemní plyn proto bývá občas označován jako most do bezemisní budoucnosti.

Biometan je obnovitelný zdroj s nízkými emisemi

Ještě lepší variantou je využití biometanu, který patří mezi obnovitelné zdroje energie. Jedná se o plyn vyráběný z organického odpadu, zbytků ze zemědělské výroby a postupně i z odpadu ze zahrad a domácností. I přes dotační výzvy o jeho výrobu zatím v Česku není zájem, ačkoliv má stlačený biometan stejné vlastnosti jako CNG a mohl by se tak využívat v dopravě jako jeho obnovitelná varianta.

V České republice žádné auto na biometan nejezdí, zatím proběhly pouze pilotní projekty ve veřejné dopravě. Nejdále je ve využití biometanu Švédsko, kde na toto palivo jezdí MHD v řadě měst a také auta.